MENU

Moje těhotenství a porod

15. 4. 2020 Náš život a cestování, Ostatní

Je to pro mě věc, kterou nemám stoprocentně vyřešenou sama v sobě. 

Je to pro mě dost intimní, dost silný a né moc příjemný téma. 

Ale…. Ikdyby to mělo pomoct jedné z vás a nebo jen mě se z toho vypsat, tak jsem to psala správně! 

Jak to začalo..

Honza věděl, že chci děti brzo. Vždycky jsem si přála být mladou mamkou, tak jako je ta moje. Vidím, jaký vztah máme a tak nějak sem si to přála. Řekla jsem mu to na začátku vztahu a řekl mi, že stim počítá. Že jako chlap stejně nebude nikdy připravený, že tohle musí rozhodnout hlavně žena (tedy já). 

Moje babička zemřela na rakovinu, můj táta jí má, můj brácha jí měl, můj strejda jí má. No a raději stačí.. Bála sem se, že nebudu moct mít děti. A to opravdu hodně, po tom všem, co jsme si jako rodina prožili. Proto asi ten spěch. 

V květnu 2016 jsme se rozhodli, že tomu necháme volný průběh. Určitě do svatby, která má být v srpnu neotěhotním, to tak rychlé nebude. 

Upsss… 

První měsíc a já byla těhotná. 

Napoprvé. 

Bohužel…

Né! Bohudík! 

Tak jak to vše dopadlo, tak to mělo být! 

20.6.2016 jsem otevřela kavárnu, těhotná… (o kavárně zas v jiném článku, pokud vás to bude zajímat :))

Už nešlo jít zpět, úvěr byl podepsaný a já musela otevřít. 

Zvládla sem to.. Teda takhle zvládli! Všichni mi pomáhali.

Honza, rodina (hlavně mamka a babička), ale i všichni kamarádi. 

Každá kamarádka, která byla těhotná, měla absolutně klidné těhotenství, nepočítala s nějakým průserem. Ranní nevolnosti možná budou, ale jen trochu. 

Můj plán byl jasný, přesně daný a to: 

  1. Trénovat, co nejdéle. Abych se cítila skvěle, tak jako to bylo do té doby.
  2. Jíst ty nejzdravější jídla, dopřát si i dobroty, ale krmit Liluši tím nejlepším
  3. Vést kavárnu, mít dvě brigádnice na odpoledne a víkendy, jinak to sama zvládnu. Možná jen poslední měsíc mít posychrovaný, co kdyby náhodou
  4. Péct, vařit všechny dobroty do kavárny.
  5. Vymýšlet, plánovat nové a nové věci tam. Řešit hygienu, všechny papíry, co byly třeba. Bylo toho fakt hodně. A já nepochybovala o tom, že bych tohle nezvládla. 

Realita byla ale úplně jiná. 

Taková s kterou nikdo nepočítal. A největší nepřítel by ti tuhle situaci nepřál, protože…:

  1. Od 4 týdně jsem zvracela (ok, to by se dalo přežít, ikdyž furt) 
  2. Já,ale zvracela do 9 měsíce (i po doušku koly, i po cucání ledu.. nic nepomáhalo, nic!) 
  3. 2 krát jsem byla hospitalizovaná a jednou jsem tam už nechtěla ležet, tak mě „napichoval“ náš kamarád Pepa, abych nemusela do nemocnice. 
  4. Netrénovala sem vůbec, nešlo to.
  5. Když sem měla konečně chuť k jídlu a nezvracela, jediný na co sem měla chuť byl první měsíc – rohlíky s lovečákem, druhý měsíc – rohlíky s májkou, třetí měsíc – tohle kombo dohromady a jen sladkosti a největší kraviny pod sluncem. Až cca 6-7 měsíc jsem začla jíst i trochu kvalitně a chutnala mi zelenina a ovoce. 
  6. Nemohla sem ráno vstát a jít do kavárny obsluhovat
  7. Honza musel vstávat za mě a tim pádem dost často odmítal a přesunoval si své klienty (děkuju doteď za pochopení!!!)
  8. Bylo to nejnáročnější a asi nejhorší období mýho života. 
  9. Ale nadruhou stranu, ona mi ukázala, co je nejdůležitější. Né práce, né gym, ale ONA! 

23.2.2017 jsem měla ráno šílené bolesti v levém podbřišku, nemohla sem se dostat ani do auta a Honza mě musel odnést v náručí. Bála sem se hodně. 

Po pár vyšetřeních se to trochu uklidnilo a i doktor mě uklidnit, že to nic není. Ale, že malá už je ready a jestli nechci píchnout vodu, že bychom rodili. 

No a tady asi pro mě teď už vím, že největší chyba. 

Kývla sem na to. Chtěla sem to mít za sebou a nenechala rozhodnout, až bude ready. 

Po hodině mi píchli oxytocin. (pač Lilu nebyla tak ready a nic se nedělo)

A pak už to bylo rychlý, jakože šíleně rychlý, ale v neuvěřitelnejch bolestech. Přišlo mi, že jsem se nemohla ani nadechnout. 

Chtěli mi píchnout i epidural, ale to už nešlo protože bolest mi střílela do nohou, já strašně kopala a nebyla sem v klidu, tak jak by si představovali. 

Za co jsem teď fakt ráda, alespoň jsem nemusela mít všechno. 

Když jsem byla na záchodě, myslela jsem si, že jdu jen na wc…rodila sem. 

Teď to vím… Mrzí mě, že jsem Lilu neporodila tam, protože sem jí měla fakt už skoro venku, ale jak mi řekli abych šla na sál, úplně sem to nesmyslně prodloužila (na ten sál sem musela po čtyřech, nemohla sem se už postavit na nohy). 

Když jsem chtěla zůstat na čtyřech, furt na mě křičeli, že musim na záda. Tam mi ale šíleně střílela bolest do nohou a zad. 

Ale neměla sem porodní plán, neměla sem žádná přání, nevěděla sem nic…

Proč? 

Protože sem nechtěla, nechtěla sem si nic zjišťovat a teď třeba vím, že bych chtěla rodit v jakékoliv poloze chci. Já! 

Né jak se mi nařídí. 

Lilu se narodila přidušená. Total fialová, museli jí otočit prý vzhůru nohama a klepat do ní, hned jí odstřihli aby jí zachránili a odnesli vedle, aby jí zachránili. 

Za což jsem strašně vděčná. 

Ale… 

Myslim, že se to nemuselo stát:

  • Kdybych porodila na tom záchodě
  • To znamená, kdybych rodila v poloze v které chci
  • Kdybych se nemusela plazit na ten sál
  • Kdybych nemusela být na zádech (opět poloha, kterou sem nedávala)

Ale narodila se zdravá! 

To je hlavní! 

Jen pro příště prostě vim, že pokud ještě někdy budu rodit, budu mít pár požadavků, které bych chtěla. (samozřejmě jen nějaké, vždy by bylo pro mě hlavní zdraví Lilu!) 

Nezažila sem takový to, když vám daj miminko na hruď a vy si to užíváte. 

Nezažila sem to, aby Honza přestřihl pupeční šňůru

Nezažila sem takovou tu první lásku (popravdě sem jí trochu „nenáviděla“ za tu bolest a to jaký šílený poranění sem měla) 

Teď vím, že asi proto sem si k ní hledala cca 6 měsíců cestu.

Trvalo to. 

Ale! Nelituju ničeho, sem strašně vděčná, že sem tam měla Honzu a porodní asistentku, který se o mě neuvěřitelně starali. 

A jsem ponaučená, pro příště.. Pokud nějaké bude 🙂 

A co vy, jaký byl Váš porod? Podle představ, nebo naopak? 

Komentáře k článku

Helush | 15. 4. 2020 v 13:00

Anet, posílám objetí 💜💜💜 Vypsání se z toho je super, alespoň mně to teda tenkrát hodně pomohlo. Žena dělá, jak v danou chvíli nejlépe umí a tohle tvé uvědomění je na jednu stranu těžké (některé to prostě zatlačí někam hluboko), ale podle mě je to hrozně důležité. A kdyby nějaké příště bylo, tak přeju, ať je to léčivé 😘

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *