MENU

Honzy epileptický záchvat

23. 4. 2020 Náš život a cestování, Ostatní

Článek na který čeká spousta z vás. 

Abych začala úplně od začátku a postupně, protože mám v hlavě tolik myšlenek, že nevím, zda to napíšu smysluplně. 

Vždy, když si na tenhle den vzpomenu.. mám upřímně slzy v očích a strašně mi buší srdce. 

V sobotu (na neděli) v noci, v půl 4 ráno mi volala moje mamka, že má Lilly horečky a mamka na to nemá žádné léky. Do toho jí začaly nějaké střevní potíže. Naši vzali hned auto a jeli za námi. Když dorazili do Benešova, ihned jsme jeli na pohotovost, kdyby náhodou. (Ještě, že tak. Lilly 4 dny na to diagnostikovali Campylobakterii – kdyby jsme byli doma, dala bych jí prášek a neřešila bych to asi moc dál.) 

Takže máme netučnou dietku a bez sladkostí, aby byla naprosto v pořádku. 

Celý den jsme sní lítali na záchod („maminko, bolí mě zádíčka“) znamená, tlačí mě břísko, potřebuju na záchod.

Tak jsme si po obídku šli všichni tři lehnout, abychom dospali to, jak jsme všichni byli vzhůru od půl 4. 

Měla jsem rýmu a taky mi nebylo úplně nejlíp, takže mi šlofíček docela pomohl. Když se Lilu vzbudila, Honzík si jí vzal do obýváku a mě nechali ještě chvilku spát. 

Potom jsme se dohodli, že Honza půjde trénovat cca 40 minut před tréninkem. Že klasický trénink, který mu trvá cca 1 hodinu něco, stáhne na těch 40 minut. Pak odtrénuje týmovku a dorazí, co nejdřív na večeři. 

S Lilu jsme šli koukat do ložnice na Frozen 2, její oblíbená Elza. Poslouchala jsem její doplňující informace, když mi najednou přišla zpráva od naší klientky Blanky. „Anet, ihned mi zavolej na tohle číslo“

V hlavě mi blesklo..

„To je zas nějakej podvod“ 

„Přesně na tohle se napálilo takových lidí, takže ani náhodou“ 

Napsala jsem jen:

„Co se děje?“

Po pár vteřinách odpověď:

„Žádná panika… Honza dostal nějaký záchvat, máme zde už záchranku… dám vědět za 5 minut, co záchranka.. můžeme ti pohlídat malou? 

Moje odpověd..

„To je vtip?“ 

„Ne, holky jdou za tebou“ 

Podívala jsem se z okna a viděla, jak bliká sanitka před billou. 

Byla to pravda.

Nebyl to vtip, jak jsem si myslela. 

Začla sem šíleně panikařit. 

Sotva jsem popadla dech, začla sem z hluboka dýchat. 

Ihned sem volala mamce, řekla jí  jen větu totálně hystericky

„Mami, musíš ihned přijet. Honza měl záchvat“

Toď vše, ihned mi volala zpátky si myslim, nebrala sem jí to. 

Došlo mi, když sem řekla ty dvě věty, že mamka bydlí 50 km daleko. 

Nepomůže mi. Nemůže pohlídat Lilly. 

Kdo dál? 

Naše kamarádka na hlídání! 

Neměla sem na ní telefon, kurna. 

Píšu jí na fb, ihned mi volej. 

Volám další kamarádce z Benešova, kterou má Lilly ráda.

Mezitím dýchám strašně z hluboka, nešlo to. 

Lilly: „Maminko, co se děje?“ „Co je s tatínkem?“ 

Těch otázek bylo mnohem víc, ale už si je ani nepamatuju. 

Vždy jsem jí odpověděla, ať vydrží, že to musim vyřešit. 

Trvalo to asi tak 2 minutky tohle všechno. 

A najednou zvonil zvonek. 

Holky z gymu přiběhly hlídat Lil. 

Ani jednu Lily neznala. (možná párkrát se viděli v gymu, ale nic jinýho.) 

Sedla sem si k Lilly a vysvětlila jí, že to tady musí s tetou zvládnout. 

Že je na tom tatínek zle.

Že pro něj přijela sanitka.

Že musim běžet za nim a zjistit, co se děje. 

Že je strašně šikovná holčička a zvládne to. 

Ona se na mě podívala a řekla jen:

„Ano, mami“ a dala mi pusinku. 

(Lehce se klepala, ale byla prý neskutečná, strašně hodná) 

Nikdy jindy by nevydržela s cizím člověkem. Nikdy. Pokud jí někdo zná, tak ví jaká je. Potřebuje minimálně půl hodiny na rozkoukání a i občas s lidma, s kterýma se stýkáme hodně často. 

Je v tomhle jiná a my to naprosto respektujeme. 

Neskutečně si vážim toho, jak to zvládla! 

A děkuju jí furt!

Vyběhla sem z bytu. Zamkla holky (neuvědomila sem si to, jako vůbec) 

Letěla jsem. 

Šla semnou ještě jedna klientka, ale té sem někde hned u baráka utekla. 

Před billou byla sanitka, v ní nikdo. 

Běžela sem dál. 

Když sem vběhla do baráku, kde máme gym. Ani nevím, jak sem seběhla ty schody, myslím že sem to brala po třech. 

Vešla sem do gymu a viděla všechny okolo Honzy. 

Ležel bezvládně mezi kuchyňkou, co tam máme a chodbou. 

Všichni okolo jen stáli a nic moc neřikali. 

Ptala sem se záchranářů, co se děje. 

Vedle Honzy ležela jedna naše klientka, v tu chvíli sem zařvala at jde pryč. 

Záchranáři mě uklidňovali, abych spolupracovala. 

Honza měl v bělmo v očích, byl bezvládnej. 

Od krve, totálně spocenej. 

Měl napíchnutou kanilu, vůbec nevnímal. 

Byla sem totálně bezmocná. 

Hlavou mi šly myšlenky… 

„Bude v pořádku? Bude žít? Bude si mě pamatovat?“ 

„Kde je kurňa můj Honza“ 

Ten Honza, kterej vždycky všechno zvládne.

Ten Honza, kterej všechny rozesmívá. 

Ten Honza, kterej je vždy nad věcí. 

Ten Honza, kterej nikdy nemyslí na nic špatnýho ani se mu nikdy nic špatnýho neděje. 

Nebyl to on. 

Já sem jim pak pomohla ho posadit, držela mu ruku. (měl tendenci si tu kanilu furt vytahovat). 

Cejtila jsem, že ví, že tam jsem. Že mě vnímá. 

Potom ho odvezli do sanitky. Musela sem čekat před. 

Okolo prošla naše kamarádka, která běžela hlídat Lilly. (trocha klidu pro mě, Lilly bude s někým koho má fakt ráda) 

Jedna věc „vyřešena“. 

Záchranáři mě pustili do sanitky. 

Posadila sem se a Honza mě chytil za ruku. 

Ani nevíte, co za úlevu sem pocítila. 

Ale on byl furt mimo, moc nemluvil. 

Záchranářka se mě ptala na různé otázky  (jako třeba, jestli nezobe – steroidy, to mě rozesmálo… ) a když jsme přijeli do nemocnice. 

Honzy otázka: 

„Bejby (tak mi řiká), my jsme přijeli do kina?“ 

Musela sem se smát, ikdyž to byla hrozná situace, tohle mě dostalo. 

Doteď si Honza nic nepamatuje. 

Total okno. 

Ani tuhle větu. 

„Probral“ se až u lékaře. 

Odpovědi začali dávat smysl. 

Měl strašnou žízeň. 

A najednou se začal na všechno ptát. Pomalu, ale začal. 

Já mohla zavolat Honzový mamce, že je v pořádku. 

Našim, jestli už jsou s Lilly. 

Prostě všechno vyřídit. 

Obešla s Honzou a sanitářem všechna potřebná vyšetření. 

A doktor nám oznámil, že všechny testy dopadly v pořádku. 

Že se tenhle záchvat může stát každému zdravému člověku. (řikali, že je to zvláštní, pač Honza nekouří, nepije, žije aktivně a hlavně jí kvalitně.) 

Ale někdy se stane s naším tělem něco, co nikdo nevysvětlí. 

Ani doktoři. 

Honzu uložili na JIP a já mohla jít domu. 

Mamka pro mě chtěla přijet, ale já měla chuť být sama. 

Když jsem vyšla z nemocnice.. začala jsem hystericky brečet. 

Nevěděla jsem proč..

A vlastně teď už vim. 

Potřebovala jsem to ze sebe všechno dostat. 

Kopala do sloupu. 

Brečela sem. 

Dlouho.

Přišla jsem domu, kde na mě čekala moje největší hrdinka Lilu. 

Hrdinka doslova. 

Zvládla to celý. 

Bez nás. Obou. 

Byli tam i naši, ptali se a než jsem začla mluvit, tak jsem dost brečela. Opět. 

První jsem, ale vysvětlila Lilu, co všechno se stalo. 

Fakt všechno. 

Vím, že pro spoustu lidí je to divný. „Vždyť to nemůže chápat, je malá“

Věřte nebo ne, ale naše dítě, ví moc dobře všechno, ať se děje cokoliv a my jí od malinka řikáme vše, jako kdyby byla dospělá. 

Proto máme vztah jaký máme. 

(příklad – šli jsme do nemocnice a doktor jí chtěl odebrat krev z prstíku, poprosila jsem ho, aby mě nechal jí to vysvětlit. Pousmál se a řekl „jsem zvědavej, jak jí tohle vysvětlíte“. Dopadlo to tak, že Lilu koukala na svůj prstík, neřekla ani slovo a jen zírala udiveně, jak jí teče krev a usmívala se. Doktor dost čučel.) 

Proto se na mě Lilu jen podívala, obejmula mě a dala mi pusu. 

Pak se začla ptát a furt opakovala, že její tatínek se pral se záchranářema, ale že všechno dobře dopadlo a je v nemocnici a bude brzy doma. 

Ani se neptejte jaká byla noc. 

Moc sem toho nenaspala a furt kontrolovala telefon, jestli mi nevolali z nemocnice. 

Ráno jsme vstali okolo půl 8, koukla sem na telefon a žádná zpráva. 

Začlo mi šíleně bušit srdce. 

„Něco se stalo, nenapsal mi ráno…“ 

„V nemocnici se vstává v 6 přece“

Napsala sem Honzovi, jestli je vše ok, jak se vyspal. 

Hned mi volal. 

A já musela namířit telefon na Lily, protože tolik slz štěstí, co se ze mě valilo…. 

Okolo 11 jsem si pro Honzu jela. 

Ano, takhle brzy 🙂

Když jsem na něj čekala, připadala jsem si jako bych šla na první rande. 

Bylo to něco neskutečnýho. 

Vezu si ho domu. 

Po tomhle všem. 

Den po záchvatu. 

Po tolika slzách, stresu a totálního vyčerpání..

Byla úleva, kterou si nikdo nedovedete představit. 

Proč tohle píšu? 

Celou dobu přemýšlíme ,proč se nám to obou stalo. Z jakýho důvodu…

Pokud nás sleduješ nějakou dobu, víš, že tohle nepřijde jen tak… A my těmhle věcem dost věříme. 

  1. Honza je total vyklidněnej člověk, nikdy nic neřeší, není histerickej 
  • asi věci řeší, ale ani o tom neví a neumí ze sebe dostat žádnej stres, takže na tom chce zapracovat (nechápu, že to neumí, když má nejlepší učitelku doma – mě :D)
  1. Měli jsme toho teď poslední měsíce fakt hodně. Zaměřili jsme se na práci, na naše postavy a nějak jsme moc neodpočívali a ikdyž jo, tak jsme stejně byli hlavou furt u práce
  2. Brala jsem všechno jako samozřejmost. 
  • že jde Honza do gymu, zatrénuje si, odtrénuje klienty, příde domu, dáme si večeři. Že vydělá peníze, zaplatí se všechny poplatky… Že jedeme na brunch, který milujeme. Že jezdíme k našim, kdy se nám chce. 
  • Nic není samozřejmost. Nic. Ani to, že máme možnost jít na nákup. 
  1. Víte, jsem s Honzou skoro 5 let. 
  • nikdy jsem snikym nebyla tak dlouho. 
  • přišlo pro nás období, kdy ano jsme šťastní, ale není tam ta „jiskra“. 
  • není tam takový to, že bych Honzu objímala a pusinkovala, tak jako chtěl on. (teď se třeba směješ, ale myslím, že chtíč je pro vztah strašně důležitej) 
  • a mě nějak tohle vyhořelo.. takovej „stereotyp“
  • Teď bude strašný pro někoho co řeknu, ale tohle všechno mě vrátilo zpět. 
  • Hladim, mazlim, objímám… dělám cokoliv chci.. 
  • Je hrozný, že až po takovýhle zkušenosti. 
  • Ale stalo se… Nemuselo se to stát nikdy… Mohl by náš vztah třeba vyhořet… Nestalo se, ani nestane. V to věřim.. 

Proč tohle píšu? 

Třeba procházíš úplně tim samým. Není v tom vztahu takovej ten drive. Je to naprosto v pořádku. Hlavně je v pořádku si to uvědomit a začít na tom pracovat 🙂 

Nejlépe oba. Mluvit o tom, co se děje. A řešit situaci. 

Protože všechno se dá řešit. 

Věřím, že to takhle nemáte a máte se skvěle, jako teď my! 

Protože nic není víc, než ti dva moji doma! <3 

Komentáře k článku

Aneta | 23. 4. 2020 v 16:21

Ahoj Anet,
neda mi to a musim reagovat. Ted jsme prijeli domu z nemocnice. Mam za sebou podobnou situaci, jen si troufam tvrdit, ze jeste o dost vic dramatickou, protoze se jednalo o meho 2leteho syna a vse se stalo u nas doma, kdyz jsem s nim byla sama. Byly to jedny z nejhorsich chvil v mem zivote.. pripadala jsem si jako kdyz se odehrava kolem me nejaky horor, na ktery se koukam, ktery clovek neveri, ze by se mu mohl stat. Sileny.. nevim, jestli nekdy vubec dokazu tu hruzu alespon nejak vytesnit. Modlim se ted, aby se to uz nikdy nestalo a dekuju Bohu. U maleho prisli na to, ze zachvaty mel na svedomi zrejme tzv. noravirus (strevni infekce, ktery jsme meli i ja a manzel).. tak me napada, jestli Vas Honza nemel nahodou take infekci, kterou mela mala. Mejte se hezky a snad uz bude dobre. S pozdravem Aneta

Iva | 23. 4. 2020 v 16:51

Silný. Jinak já také věřím, že děti do 3 let jsou napojené a mluví s anděly a chápou, rozumí, jsou staré duše v novém těle.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *