MENU

Honza: Pravá realita mýho života, část 1.

8. 4. 2020 Náš život a cestování

Asi se ptáte, proč na mém blogu má články Honza 🙂 Dobrá otázka, ale mám na ní jednoduchou odpověď.

Chci, abyste nás poznali. OBA.

Chci, abyste věděli, proč tohle celé děláme. Proč nám třeba občas není dobře, proč se některé věci dějou, tak jak se dějou. Prostě mi příde lepší jít s kartama ven, než si hrát na to, jak strašně dokonalá a skvělá rodina jsme. Protože nejsme, nikdo není. Jsme úplně normální, tak jako vy a ostatní. Máme svoje problémy, svou minulost, kterou zkoušíme ukázat i vám, nebo spíš to, jak se stim vyrovnáváme.

Když Honza psal tento článek, myslela jsem že ho pojme jinak. Totálně mě dostal!!!!!!

Nikdy na tohle téma totiž nemluví. (předemnou ano, ale málo kdy a i za to jsem vděčná). A teď to celé odhalil sám. To jaký je, proč se mu stalo to všechno a jaký si z toho bere ponaučení. Tak si udělejte kafíčko, protože když píše nebo mluví pan Šach, je to na hodně dlouho. 🙂

Tak hezké čtení!

Osmýho března večer jsem měl svůj první epileptickej záchvat.

(a dofám, že poslední)

Dvanáctýho března jsem musel zavřít gym a přišel o téměř 100% našeho příjmu.

Čtrnáctýho března jsme se dočasně přestěhovali k Anet mámě (mojí tchýni).

Jak to všechno dokázal zvládnout chlap s EGEM jako já?

Abych ti mohl popsat okolnosti posledních 30 dní co nejlépe, musím ti ještě říct pár detailů.

Vyrůstal jsem v obyčejnejch poměrech…možná i trochu chudších než obyčejnech.

Můj táta umřel v mých 15 letech…upil se v padesáti k smrti.

Moje máma dělala  vždycky maximum proto, abych vždycky měl to, co jsem chtěl.

A za to jsem jí dodneška super vděčnej.

Možná právě proto jsem vždycky cejtil ten neutišitelnej pocit, že něčeho VELKÝHO musím v životě dosáhnout sám.

Dokázat to sobě,  mámě, tátovi.

Doteďka si pamatuju, jak jsem při otevírání gymu v roce 2013 stála tabule věcí, který ještě musím koupit a zařídit a říkám si:

„Čum na mě táto, začínám podnikat, dělám tyhle velký věci. Sleduj, jak to zvládnu a budu úspěšnej…to jsi ty nikdy nedal!“

No, divná motivace díky svýmu mrtvýmu tátovi.

Každopádně ať to bylo cokoliv, posledních téměř 7 let jsem dělal (aspoň z mýho pohledu) to nejlepší, abych vybudoval ten nejlepší gym v Čechách.

Stálo mě to jeden vztah.

Jo, přesně tak, věřil jsem, že mě vztah přece brzdí.
Proto ses Honzíku do roku a půl po rozchodu oženil a udělal si dítě.

Tisíce hodin práce.

Stotisíce investovaných peněz.

Ňáký ty nervíky.


No a to už se pomalu dostáváme do 8. března 2020.

Ráno jsme vezli ráno Liluši na pohotovost kvůli teplotě.

Joo to sem ještě nevěděl, že o pár hodin pozdějíi (a o pár pater níž) budu ležet s kanylou zapíchlou v ruce.

Celej den sme s nemocnou Lilu polehávali v posteli a já na poslední chvíli před večerním týmovým tréninkem  utekl do gymu, abych si dal svůj trénink.

Snažil jsem se a zmáčknul celkovej čas cvičení do půl hoďky.

Ani mi nezbylo na sprchu a šel otevřít dveře, aby mohli chodit lidi na trénink dovnitř.

Šel jsem si do kuchyňky udělat čaj, protože jsem měl takovej divnej pocit, něco jako nízkej tlak a viděl jsem malý hvězdičky na pravý straně zornýho pole.

Nebo spíš takovou malou hvězdu, která se pomalu rozšiřovala.

Když asi za minutu přišel jeden z našich klientů Míša, už jsem skoro přes celý pravý oko viděl jen takovou divnou blikací auru.

Říkal jsem si, že se mi asi trochu motá hlava a že se nic neděje.

Asi za 15s už jsem řval na Míšu, ať přiběhne za mnou do kuchyňky.

Když dorazil, už sem si musel kleknout na jedno koleno a věděl jsem, že ztrácím vědomí.

Pak se moj vzpomínky už tříští.

Ležím na zemi a někdo se mě snaží tlačit dolů.

Křičím, ať mě pustí a pamatuju si absolutní zmatenej stav a pocit strachu, že mi chtějí ublížit.

Volám Anet, Lily a dokonce i mámu.

Strašně se ty ruce, co mě stahují dolů snažím vší silou přeprat.

Pak už se probouzím a vidím Anet obličej.

Tak nějak nervózně se usmívá a drží mě za ruku.

Já ležím na boku.

Koukám vedle ní a na židli sedí někdo v bílým plášti.

Pak mi dochází, že je to doktor.

Začíná se mě ptát na otázky jako moje jméno, kde bydlím a co je za datum.

Cejtím se jak total po opici a dezorientovanej.

Dozvídám se od doktora, že jsem měl asi 2minutovej epileptickej záchvat.

A ty lidi, se kterým jsem bojoval byli lidi ze záchranky, kteří se mi snažili dát injekci na uklidnění.

No a protože sem měl v tu chvíli pocit, že bojuju o život a protože sem silnej jak svině, nedal jsem jim to fakt zadarmo.

Museli zavolat ještě další auto.

Strávil jsem noc na JIPce v Benešově.

A ráno v sobotu mě po vyšetřeních pustili.

Jak by řekla Anet, já sem se prospal (což je docela pravda, moc si nepamatuju).

Ona mezitím prožila jeden z nejstrašidelnějších zážitků v životě.

Dostala telefon ať hned dorazí do gymu, že jsem zkolaboval.

Viděla mě na zemi s pěnou u pusy bezvládnýho.

Bála se, že umřu.

Zvládnul jsem to, přežil jsem to.

Dokonce mi doktor řekl, že každej 5. člověk má jeden epilepticekj záchvat v životě.

A už nemusí mít další.

Teď už jenom zjistit důvod, proč se to stalo…

Přesně to asi nikdo nikdy vědět nebude.

Můžu jen spekulovat a mám 2 teorie.

První je tahle.

Díky mému „většímu“ nasazení (někdo by řekl, že jsem magor) jsem si toho prostě na sobě dal hodně.

A poslední roky práce se někdy projevily i když jsem se o sebe staral co to šlo.

Kdo mě zná, ví že neumím úplně vypnout ani doma, o víkendu, prostě nikdy.

Můj gym je prostě všude se mnou.

Vesmír mi teď nejspíš ukázal, že mám v tomhle ještě hodně co zlepšovat.

Druhá je ta, že jsem naučenej a vychovanej „vždy-pozitivní“ člověk.

A i když věci nejsou vždycky příjemný.

Používám smích jako obranu před problémem.

Používám úsměv jako brnění před stresem.

Jsem takhle vychovanej od dětství, je to těžký přeučit.

A vlastně to mám i dost rád, protože ve většině případů to rozzařuje moje okolí.

Ale v těch několika případech, kdy bych měl vypustit zlost nebo frustraci, to prostě neumím.

A teď mi to mozek dal sežrat zpátky, že sem se snažil mít poker face (nebo spíš smile face), když to fakt nebylo potřeba.

Koneckonců epileptickej záchvat je neurologickej problém.

<všchhhhht> (zvuk času posunutého dopředu)

Zbytek zase příště, v dalším článku. 🙂

Komentáře k článku

Mama | 8. 4. 2020 v 9:10

Honziku, ty vstanes vzdycky z popela, ses stejnej jako ja. Pres prusvihy a kotrmelce se vzdycky otrepes a jede se dal. Optimismus je fajn, ale odpocivat se musi. I ja si dneska dokazuju pred mamou na nebi, jak jsem sobestacna a jak jsem na to pysna, jak bych ji ted vsechno mohla sama vracet. Orotoze ona byla uplne stejna. A ty mas nase geny.

Iva | 8. 4. 2020 v 12:39

Život je křehkej. Je tady a teď a zbytek se uvidí! Máš krásný holky a je fain, že jsi tohle napsal. Je to osvobozující pro nás všechny, nejen pro tebe. Díky Iva

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *