MENU

Anet minulost č.2

26. 3. 2020 Náš život a cestování
 data-srcset

Co se stalo??

V záři roku 2005 vešla moje mamka do dveří mojí třídy.  

Bylo mi 9 let. 

Měli jsme akorát zeměpis s paní učitelkou Nechanickou (ten den mě vyvolala a dostala sem za jedna, jen tak mimochodem.)

Byla to přesně ta učitelka, která chtěla vědět přesně do detailu to, co bylo v sešitě a to dítě s grafickou pamětí miluje. Zeměpis pro mě byl láska. 

Brečela. Strašně. 

Řekla mi, že musím jet ihned snima. 

V autě sem se dozvěděla, že jedeme do nemocnice – Motol, že je něco s bráchou. 

Náhodička, že zrovna v Mirošovicích stáli policajti a chytali. My jako na potvoru neměli dálniční známku. Nakonec to otčím vyřešil. 

Když jsme přijeli do nemocnice. 

Všichni. 

I můj táta s těhotnou přítelkyní. 

Byli jsme nervozní, co se děje. Co se bude dít.

Po chvíli za náma přišel doktor, že Matějovi (brácha) diagnostikovali leukémii. (rakovinu krve) 

Mámě se zbořil svět. 

Vlastně nám všem, ikdyž já si to uvědomila až postupem času. Nevěděla sem, co to obnáší. 

Brácha už v nemocnici musel zůstat, máma tam zůstala taky. 

Já musela začít bydlet u táty. 

Otčím vydělával peníze. 

A mě občas hlídala babička, abych nebyla u táty furt. 

Mamka následující měsíce bydlela s Matějem v nemocnici. Viděla sem je jen na návštěvách a jen občas fakt občas mamku doma. 

Najednou sem nebyla ta holčička, která byla vždy upřednostnovaná. 

Najednou se všichni nezajímali víc o mě, ale o Matěje. (přirozeně) 

Ve škole sem byla jak chodící duch. 

Děkuju Věře, mé učitelce, která ví proč. Bylo toho hodně. 

Já druhý den neměla ani svůj batoh s věcma a doteď si pamatuju, jak mě vzala k sobě do kanclu a dala mi svoje propisky a zvýrazňovače. 

Bylo to těžký, každej se mě ptal. 

Každý to ve škole věděl, každý na mě koukal (ikdyž to tak nebylo, tak já si tak přišla) 

Bylo to těžký období.
Ale ještě těžší bylo třeba po půl roce. 

Protože jsem stále nebyla středobod vesmíru, byl to Matěj. 

Všechny konverzace se točili okolo něj. 

Já sem začala strašně kouřit. (blbka, akorát mi z toho bylo špatně) 

Po nějaké době se přesunuli domu. 

Bylo to tam jak v nemocnici. Všichni jsme museli chodit s rouškou, jen když jsme malinko zakašlali. 

Jídlo muselo být sterilizovaný, nic otevřenýho už matěj nesměl. 

Otčím dělal svíčkovou.. Na třikrát (poprvé tam dal otevřenou smetanu, podruhé olízl lžičku a dal jí do hrnce – jeho bakterie, to se taky nesmělo a napotřetí se mu povedla.) 

Nejvtipnější bylo, že na něco dostal chuť. Všichni dělali max. proto, aby to dostal. A nakonec jeho chuť přešla, když to dostal naservírovaný pod nos 😀 

Ale to hlavní! 

Brácha se vyléčil. 

Díky mamky pečlivosti, bráchy total imunímu chování. (ostatní děti v jeho věku se v tom dost štourali, hledali si vše ohledně nemoci na internetu apod, brácha vůbec.) a hlavně měl nejjednodušší formu. 

Prostě všechno dobře dopadlo, tak to mělo být. 

Děkuju! 

Nevim, jestli věříte na takový ty „duchovnější“ věci. 

Já dost.

A nedávno, fakt nedávno mi došlo, proč Matěj onemocněl. 

Vždycky jsem byla ta rozmazlená holčička na kterou si všichni ukazovali, byla sem roztomilá, uřvaná a veškerá pozornost všech směřovala jen ke mě. 

Samozřejmě i k bráchovi hlavně mamka nás vždy brala stejnou měrou. 

Ale nebylo to tak z otcovy strany. 

Peníze když nám nějaké dal, dal vždy mě. 

Pokud nám dal nějaké dárky, vždy já dostala víc nebo větší. 

Brácha to nikdy „neřešil“ 

Vim, že on mi nedá za pravdu, tyhle věci mu přídou šílený a nereálný. 

Ale on na sebe prostě upozornil. 

On chtěl taky pozornost. 

Přirozeně

A když to nedokázal on sám, tam nahoře to rozhodlo za něj. 

Proto se Matěj uzdravil. 

Mělo to být jen upozornění. (popravdě bylo trochu k ničemu)

Věříte na tyhle věci? 

Dává vám to smyl? 

Budu ráda za Vaše názory a postřehy 🙂